Adam Gaborík

Právě tak mi připadalo raketové zaútočení tří mocností na objekty v Sýrii. Nikdo údajně nebyl ani zraněn, všichni věděli, co a kam dopadne, měli čas si odstěhovat vše důležité a především sebe sama, připravit svá protiraketová zařízení a pak čekat až pomine nešťastný pátek třináctého. Ona to ale není legrace, vše má svou logiku, kdybych měl za úkol projektovat stále modernější zbraně své vlasti, takovou zkoušku na ostro bych doslova na svých pánech vyžadoval. Jsou tu přece i jiní případní nepřátelé, svému obyvatelstvu zatajíme co a jak, my si doplníme poznatky použitých nejmodernějších technologií a tak nadále zůstaneme jen my dva vojenskými mocnostmi.

Každý muž chodící na vysokou měl tu výhodu, že nemusel na dva roky na vojnu, ale pouze na jeden rok. Toto zkrácení bylo ale vykoupeno třemi roky pochodováním ve vojenském mundůru, který byl vyřazen z armády v padesátých letech a říkalo se mu kopřivák a pak rovnou se přemístit na celý den do lavic vojenské katedry. Měli jste dojem, že sedíte na otepi usušené slámy a přitom se učíte vše o bojových letadlech. Po škole si nás pozvali na nějaké letiště a tam jsme připravovali bojová letadla prohlídkou a případnou opravou před každým startem. Kontrolovali jsme draky, motory a elektriku, o elektronice se nevědělo skoro nic. Tato zkušenost mě stále trochu navádí vidět věci z pohledu člověka, kterého donutili se o toto zajímat, navíc má profese v civilním životě později byla ve vymýšlení strojů na zpracování kamene, o jeho těžbě a proto někdy i jeho lámání ze skal s pomocí trhavin. Něco se člověk dozvěděl a nyní některé věci řečené v televizi vidí ihned jinak, než se nám snaží namluvit. To, že prezident Tramp slíbil odvetu za chemický útok v Dúmá čekal skoro každý, že to vše upřesní skoro do detailů, se také dalo očekávat, jinak by to znamenalo doslova vyhlášení války, nejpodezřelejší ale bylo ono čekání. Největší překvapení ale teprve následovalo. Běžný člověk měl možnost sledovat zprávy si odporující a teď zůstává ono stále víc prosazované, co řekneme my – platí, i když to není logické. Ti druzí prostě až sprostě lžou. Trojice USA, Francie a Velká Británie vypálila 105 vysoce přesných raket a z nich údajně bylo 71 sestřeleno syrskou protivzdušnou obranou zbraněmi vyrobenými v Rusku. Vše bylo avizováno, vlastně o nic by nešlo, ale největší problém je ten, že jestli je tato zpráva pravdivá, znamená to velký neúspěch americké techniky použité na těchto zbraních. Navíc si Rusové mohli v klidu s dovolením Asada najít sestřelené rakety, s dnešní technikou, s rychlovýpočty dráhy letu a záznamem všeho od startu protivzdušné techniky až po střet s letící raketou je doslova hračkou. Prozkoumání dokonce dvou nevybuchlých raket je pro ruské odborníky doslova poklad, na kterém zjistí vše, kam až ta americká technika dospěla. Od nynějška vědí, kam se ruský vývoj má vydat a vymyslet proto ještě dokonalejší systémy, odhalující dřívější nedokonalosti. Příště mohou s větší pravdivostí tvrdit, že nepřátelské rakety cíl nikdy nezasáhnou a budou zlikvidovány doslova kdekoliv. Pro tzv. demokratické armády může tento neúspěch znamenat velkou prohru a svým způsobem i ostudu. Otázkou je, kdo to všechno zinscenoval a komu se záměr povedl. Nejpodstatnější je ale kdo opravdu nelže a komu máme věřit. Jestliže podle demokratických armád obrana Sýrie ztroskotala a nezasáhla ani jeden cíl pak Rusko teprve nyní začne vyvíjet dokonalý systém obranných raket na základě nalezených dvou nevybuchlých raket, nebo má pravdu Rusko, ještě více zdokonalí svou obranu a západ bude muset vymyslet něco nového, k bojovému útoku lepšího. Tyto otázky si můžeme klást jenom my prostí obyvatelé, odpověď nám nedá ani osoba nejpovolanější, náš ministr obrany.