Adam Gaborík

Také jste si všimli, že se nám takřka nepozorovaně někam poděly osvícené časy dbající na jemné mravy? Můžeme si pod nimi představit třeba slušnost, ohleduplnost, takt, zdvořilost… Dobrá výchova nám vštěpovala třeba to, že je lépe nejdříve myslet a teprve pak hovořit, že je slušné zdravit a při odchodu z WC splachovat. Dnes zřejmě panuje jiná móda. Velí mluvit o všem, co prostá slina na jazyk přinese a být splachovací. Mravy nahrazují nemravy. Přičemž první dvě písmena u nemravů považujte za zápor, jinak by nebyla řeč o etiketě, ale o prostopášnosti.

Toto téma mi přitančilo do mysli po shlédnutí několika upoutávek na nové díly pořadu, jehož cílem je zavřít do prostor izolovaných od reálného života různorodou společnost lidí a nechat národ sledovat, jak se jim pospolité soužití vyvede. Reality show již dvě desítky let vchází do českých obýváků těm divákům, kteří ji k sobě pustí a potom tak pravidelně činí po několik dalších týdnů.

Pro podstatu tématu je skoro fuk, jestli se ti lidé sejdou ve vile, na ostrově nebo u sporáků při soutěžní přípravě večeří. V upoutávkách, o kterých hovořím, dostal každý z adeptů stejný časový prostor k sebeprezentaci a já se nestačil divit. Hned první rekrut se snažil diváky horlivě přesvědčit, aby mu poslali své hlasy, holedbáním, že si od nikoho nenechá nic líbit a pro drsné slovo nejde daleko. A už se těšil, jak kvůli němu při posílání hlasů strhají mobily ti, kteří považují línou hubu za holé neštěstí, bez ohledu na to, co se z ní line.

Stejného názoru je evidentně i ta půvabná slečna, která jako svoji největší devizu deklarovala jednu úžasnou schopnost: s každým si hned všechno od plic vyřídit. Jsem astmatik, takže vím o plicních výkonech své. Ale diagnózu „vyřídilek“ jsem nenašel ani v encyklopedii zdravovědy. Slečnu bych proto místo do reality show rád poslal na převýchovu k někomu, kdo by jí pomohl rozhrnout oponu poznání, že každý má právo na vlastní názor a duševně zdravý jedinec by se měl především ovládat, mít schopnost vyslechnout druhého a při obhajování vlastního mínění se umět prosadit slušnou argumentací. V opačném případě žije slečna v bludu, že permanentně vystupuje jako hlavní hrdinka v napínavém dramatu a netuší, že je jen komparsem podřadné životní frašky.

Opona poznání se zkrátka musí rolovat důkladně. Jsou totiž slova jako prachové peřiny a jsou slova jako podestýlka, záleží na každém, zda se přišel na svět ubytovat či ustájit.