Adam Gaborík

Náměstek brněnského primátora Petr Hladík otevřeným dopisem požádal ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera, zda by zvážil nahrazení díla něčím jiným. Důvodem této žádosti je hluboké rozčarování řady lidí, kterým tento výjev uráží jejich víru.

Netajím se tím, že toto uráží i mojí víru. Mám rád umění, chápu, že umění chce pokládat kontroverzní otázky, že někdy šokuje, ale uráží mě, když někdo uráží toho, komu věřím a koho uctívám. A představovat Božího syna, který se dopouští jedné z nejzvrácenějších věcí, kterou může člověk udělat, je… zvrácené.

Ředitel Brněnského národního divadla žádost o stažení představení odmítl mj. slovy: „Národní divadlo Brno produkuje z pověření Rady města Brna festival Divadelní svět Brno. Program festivalu sestavuje dramaturgická rada festivalu. Tu tvoří vysokoškolsky vzdělaní dramaturgové všech brněnských divadel – jsou to erudovaní odborníci s přehledem o aktuálním dění v evropském divadle, lidé, kteří svou každodenní prací rozhodují o směřování podstatné části brněnské kulturní scény“.

Jinými slovy vzdělaná elita a lidé, kteří rozhodují o směřování brněnské kulturní scény, rozhodli správně. Dále se pak ředitel odvolává na svobodu, kterou zaručuje listina lidských práv, kdy „součástí našeho civilizačního okruhu je však stále i ono výše uvedené právo umělecké tvorby, která ke svému vyjádření svobodně používá i obecně sdílené symboly a obrazy“. Nakonec je v dopise klasické klišé všech, kteří se ohánějí svobodou: „Nikdo není nucen zhlédnout představení, které by v něm vyvolávalo – jak píšete – pocit ohrožení svobody vyznání“.

Proti uvedení tohoto představení mám několik námitek.

Nedávno v naší zemi proběhla prezidentská volba a byla to i „kulturní elita“, která velmi hlasitě křičela, že hulváta na hradě nechce. Mimo jiné i pan Glaser. Jenže část této elity, která navíc „svojí každodenní prací rozhoduje o směřování části brněnské kulturní scény“, se uvedením této hry hulvátsky chová a nedivím se lidem, kterým tato elita přijde arogantní, nadřazená a proto bez práva kázat druhým o slušnosti. Možná někdo namítne, že neuvádím přesnou definici co je hulvátství. Nevím, jak zní definice hulváta a nebudu to hledat googlem. Ale někdy normální člověk prostě ví, protože má selský rozum. A to dokonce i bez vysokoškolského diplomu! A zobrazovat Ježíše tak, jak je v této hře zobrazen, je hulvátství.

Vážím si svobody, kterou máme, i když i díky ní je možno uvádět podobné zvrácenosti. Jenže se na věc dá dívat i jinak. Právě díky svobodě některé věci dělat nebudu a to nikoli proto, že nemohu nebo nesmím, ale proto, že beru ohled na druhé. Zvláště věci, které jsou druhým svaté (a nemusí se jednat jen o náboženství), nepovažuji za správné zesměšňovat a napadat. Naopak to považuji za projev malosti a ubohosti.

Pan ředitel má pravdu, že nikdo se na to nemusí dívat, jenže kdybychom přemýšleli v podobném duchu, pak v příštím představení si můžeme pod pláštíkem svobody dělat legraci z holokaustu, gulagů, pedofilie atd. Logika ředitele je, kdo chce, ať se na to kouká a kdo ne, ať na podobné představení nechodí. Asi cítíme, že v tomto uvažování je něco špatně. Už tím, že se něco uvede na scénu, se daná oblast do jisté míry legitimizuje.

Divadelníci nám dávají lekci, že hodnoty, jakými jsou ohled na druhé, respekt a úcta nerespektují. Křesťanů není úplně málo a ať si o nich myslíme cokoli, toto je hluboce uráží. Respektující a uctivý člověk zpravidla nedělá to, co uráží druhé, pokud to není nutné. Jistě že je třeba křesťanům a církvi dávat poctivou zpětnou vazbu, jistě, že církev kritiku potřebuje jako každá jiná organizace. Stejně tak křesťanská víra! Jenže zde jde o styl. A ten nemá být urážející.

A ještě malá poznámka na závěr. V posledních letech se v Evropě vedou ostré polemiky nad právy muslimů. Jedním z argumentů je, že je třeba respektovat jejich kulturu, „protože Evropa je přece multikulturní“. Proč titíž lidé nyní neprotestují proti této zcela otevřené urážce křesťanství? Nebo již křesťanství za část evropské kultury ani nepovažují?

I tento „divadelní kousek“ je dalším malým střípkem, odloupnutím kořenů, na kterých byla naše evropské civilizace postavena. Mám na mysli židovsko-křesťanské kořeny. Jsme stále více bez kořenů a radostně tančíme nad tím, co jsme si rozbili, aniž bychom přinášeli jakoukoli náhradu. Nejvyšší hodnotou se stává multikulturalismus a to nikoli proto, že by byl až tak nosný ale proto, že jsme svoji kulturu a kořeny opustili.

Možná jednou naše děti zjistí, že naše kultura mimo jiné postavená i na hodnotách židovských a křesťanských byla v mnohém dobrá o nosná. Jenže to už bude pozdě.